Velikonoční klepání

„Téměř v celé katolické Evropě byl až do 20. stol. rozšířen velikonoční obyčej, chodit v pašijových dnech, kdy v kostelech nezvoní od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, dům od domu a různými klapačkami a řehtačkami oznamovat poledne a klekání. Zavazování či podvazování zvonů je většinou zdůvodňováno tím, že po dobu smutku velikonočního týdne „zvony odletěly do Říma“, nebo že umlčení zvonů symbolicky znázorňuje mlčení apoštolů v době utrpení, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista.

Tento zvyk nahrazování zvonů lomozením a rachocením byl poprvé kodifikován na konci osmého století v rituální knize římské církve. Někteří badatelé spatřují původ zvyku ve způsobu svolávání k bohoslužbě v dobách raného křesťanství.”